Já a GOATA

Než jsem začal psát tento článek tak jsem přemýšlel, jak nejlépe a co nejjednodušeji vysvětlit, co je to GOATA. Věděl jsem, že o tom nemůžu psát jen jako o dalším pohybovém systému, protože to má mnohem větší přesah.

Chtěl bych vás tímto seznámit s něčím, co mi kompletně změnilo život. Něco, co mi vrátilo naději a řeklo pravdu o mém těle.

Abyste pochopili souvislosti, tak bych s dovolením uvedl mou vlastní cestu. Přece jenom jsem sám sobě tím největším pacientem. Za svou kariéru jsem pracoval se stovky klienty, přes profi sportovce, lidmi s amputovanými končetinami, pooperačními problémy, s důchodci s artrózami, artritidy. S lidmi s nevysvětlitelnými bolestmi/problémy a tak dále. Mohl bych psát o tom, jak jsem všem dokonale pomohl, ale nebyla by to pravda. Goata je sice pro všechny, ale není pro každého. K tomu se ale ještě dostaneme. Popíšu vám svůj vlastní příběh a posudek, protože ač se mohu snažit sebevíce, nikdy se nevcítím do jiného člověka tak jako sám do sebe.

Řekl bych, že jsem celoživotní sportovec. Mým snem bylo stát se profesionálem, nic jiného mě nebavilo a nedokázal jsem si představit, dělat nic jiného. Jako dítě a teenager jsem strávil roky basketbalem, atletikou a fotbalem. Neřekl bych, že by mne tyto věci extrémně naplňovali, ale věděl jsem, že mě to vždy táhlo k boji. Což se eventuálně stalo s thaiským boxem. Cítil jsem tu vášeň a radost z pohybu jako nikdy předtím. Už od 11 let jsem trpěl různými problémy pohybového aparátu. Cítil různá omezení a divnosti, které jsem si nedokázal vysvětlit. Od trenérů a odborníků jsem dostával pouze prázdné odpovědi: to se stává… to je sport... zranění jsou součástí... skolióza nevadí… bolest musíme vydržet. Jenže přes drobné nataženiny, se staly výrony, odražené paty. Přes bolavé klouby k přetrženým vazům, operacím až po vyhřezlou ploténku. Kdy jsem cca ve 21 letech musel skončit úplně se vším, jelikož jsem nebyl schopen se ohnout pro své vlastní ponožky bez toho, abych nezažíval brutální bolest.

Sport jsem miloval a nezahálel jsem. Ještě jsem to nevzdával. Stále jsem v sobě cítil fyzický fond i mentální potenciál dokázat a dělat něco, co mně doopravdy baví. Cokoliv, co by šlo. Hrozně jsem se chtěl vrátit k boji, ale nešlo to. Při sportech jsme dělávali občas nějaké fitness věci a cvičení, které mě následně dostali ke kalistenice, což bylo cvičení (posilování) se svojí vlastní vahou. Celá záležitost byla vyobrazená jako úžasná věc, po které budete mít silné a krásné svaly, funkční a komplexní tělo. Budu zase fit? Budu se cítit konečně bez bolesti? Ač mě tato cesta nějakou dobu bavila. Dokázal jsem se dostat na mistrovství světa a užít si nějakou dobu život sportovce. Tak jsem si současně likvidoval tělo jen zas trošku jinak.

Díky kalistenice a shodou několika událostí přišla i má nová práce trenéra. Zpočátku spíše jako part time job, která se formovala až do současné podoby mého zaměstnání. Od první chvíle, kdy jsem se začal věnovat trenérství jsem se rozhodl přijít na to, co se děje s mým tělem. Přes desítky různých kurzů, stovky knih, deseti tisíce odtrénovaných hodin jsem hledal odpověď a současně si tupě likvidoval tělo s myšlenkou, že dělám něco dobrého pro sebe, i pro své klienty.

Víte, ono to lineární cvičení a posilování mi nějakým způsobem pomohlo, vytvořilo to kompenzace, které mě drželi na nitce. Ta nitka se ale okamžitě utrhla, když jsem se rozhodl více hýbat v prostoru než jenom viset na hrazdě. Boj mě lákal, záda mě už tolik neboleli (jen občas) a začal jsem se vracet ke strikingu (boxu) až k mé největší vášni, a to k brazilskému jim jitsu. Čím více jsem studoval lidské tělo, tím více mi nedávalo smysl kombinace lineárních pohybů se sportem. Nefungovalo mi to. Jak mi tohle má pomoct, když se rozpadám? Při sportu se předci hýbu do všech směrů, do všech stran. Většinu mého života mi bylo hrozně ve svém těle, ale naučil jsem se s tím žít. Bral jsem to jako součást sebe. „Nejsem přeji měkkej, ne?“ Když se zatím vším ohlédnu, dal bych si pár facek. Tolik utrpení, a pro co?

Jak šel čas dál... rozhodl jsem se vytvořit svůj vlastní Gym, pohybové centrum, svůj prostor, kde budeme dělat věci jinak. Kde se reálně zamyslíme, co se děje s lidským tělem a, že to vezmeme pořádně od podlahy. Studoval jsem ještě více než před tím. Zkoušeli jsme všechno možné: stravu, regenerační procesy, myofasciální uvolňování, všemožné manuální terapie až po nejrůznější typy cvičení. Ale nic nefungovalo. Furt jsme se zraňovali. Už na začátku projektu Movement & Therapy jsme věděli, že celý ten fitness svět úplně nedává smysl, ale nechápali jsme hlubší souvislosti. Jsme přeji živočichové, kteří by se měli volně a přirozeně hýbat. A kdo nám řekl, že máme dělat pohyby s věcmi vymyšlené člověkem, po kterých máme být lepší než sami doopravdy jsme?

Největší zlom přišel s biomechanikou, což je věda zabývající se lokomocí člověka směrem vpřed. Něco tak extrémně přirozeného. Něco, bez čeho jako druh nedokážeme přežít. Pokud chceš vyplnit základní lidské potřeby, tak si pro ně musíš doslova dojít. Přes nejrůznější systémy od Functional Patterns, Foundation training, sm systém a mnoho dalšího jsme začali chápat širší spektrum. U všech zmíněných systémů se totiž řešila mechanika. Všechno bylo o tom, že celý systém je propojen. Nic není rozdělené. Časem mi ale začalo vadit, že všem systémům chyběli pravidla. Základní normy o tom, co je dobré a co je špatné. Jaký pohyb je tedy ten bezpečný? Jaký tvar je ten odolný? Co to je síla? Chyběli tomu pevné mosty.

V hlavě mi totiž neustále lítala myšlenka, že lidský pohyb musí nějak vypadat, musí to přece mít nějaký cyklus. Kam se, co a kdy otáčí. Že to přeci musíme vědět. Buď to byla náhoda, znamení od boha, nebo jenom přirozený vývoj ve výzkumu. Jednoho dne jsem uviděl na Instagram zpomalené video, kde běží člověk způsobem, který mi okamžitě připomínal různé sportovce včetně mých spolužáků z atletické školy. Vzpomněl jsem si, jak se hýbali, běhali a házeli s úplnou ladností. Pochopil jsem, že to je ono. V ten den se změnilo úplně všechno. Objevil jsem GOATU.

Zdaleka jsem nechápal, o co jde, rozhodně jsem si neuvědomoval hloubku a přesah dané věci. Ale okamžitě jsem s tím utíkal do gymu, že to musíme vyzkoušet. Zkusili jsme si pár cviků, které jsme ani nevěděli, jak pořádně udělat, ale přišlo něco, co jsme už nikdy neočekávali. Na místech našeho těla, kde převládala bolest a napětí po desítky let přišla okamžitá úleva. To, co jsem trochu cítil, když mě někdo brutálně uvolňoval na masážním stole desítky hodin. Věděl jsem, že je to ono. Po chvilkovém bádání jsem si naivně myslel, že se za měsíc uzdravím a za další dva se recoduju (změním pohybové chování). Dnes už o celé věci přemýšlím trošku jinak. Přesto je to zázrak, který mi poprvé v životě vytvořil pocit něco vlastnit. Mé tělo.

GOATU objevil Jose Boesch alias Coach Gil. Gil je člověk, který celý život trpěl degenerativní bolestí v oblasti páteře. Velký milovník golfu a taky někdo s neomezeným finančním rozpočtem. Jaká to ironie osudu, máte neomezeno peněz a nikdo na světě vám není schopen pomoci. Přes různé alternativní metody se dostal k otázce, jak vypadá homo sapiens, které se hýbe z bodu A do bodu B v té nejpřirozenější formě? S rokem 2011 přišli tablety s možností slow-mo nahrávání. V tento moment započal Gilův vizuální výzkum. Začal pozorovat skupiny lidí, které se nezraňují a jak takový pohyb vůbec vypadá. Celou problematiku rozdělil do čtyř skupin. Dětský vývoj s embryologií. Multi dekádoví sportovci, kteří se nikdy katastrofálně nezranili. Domorodé kmeny, kteří jsou nazí a bosí ve své nejpřirozenější formě. A poslední skupinou byli nejstarší obyvatelé planety, kteří jsou schopni i v 90 letech běhat bez omezení, či nějaké bolesti.

Ve všech čtyřech skupinách našel společné jmenovatele. Tyto jmenovatele nazval Globálními zákony. Což je několik souvisejících mechanik těla najednou které se dějí v konkrétním úseku při pohybu.

Na GOATě je úžasné to, že ji nikdo nevymyslel. Byla vypozorována. Je to dar a schopnost, kterou máme všichni v sobě. Ač souhlasím, že si naše těla prošla za posledních 10 000 let agro kulturní změnou. Také různých generačních traumat až po adaptaci (spíše degeneraci) na civilizovaný svět. Tak stejně tuhle přirozenou funkci máme v sobě. Svoje těla dokážeme znovu nastartovat a naučit obnovovat. Musíme ale tak učinit zevnitř. Na světě neexistuje věc, která by externě dokázala obnovit či změnit pohybové chování tak jako my sami naší vlastní vnitřní iniciací.

Uvnitř vašeho těla se nachází tkáň, která pojí a podporuje všechno dohromady včetně svalů, orgánů, kostí atd. Říká se ji fascie. Je to kolagenový proud, který neustále mění tvar, potřebuje svou živost a pružnost. Pokud tkáň přestane mít svou přirozenou funkci, tak začne vysychat, atrofovat, nepruží. Energie přestává proudit a tělo začne kompenzovat. Některé části vašeho těla začnou pracovat více než jiné. Kosti a klouby se začnou stáčet jinam, než by měli a to vytváří disharmonii v celém systému. Skeleton se začne vyosovat vůči gravitačnímu poli. Tělo se doslova přestává kamarádit s gravitací a nezvládá přijímat tlak. Systém se snaží jenom přežít a adaptuje se, tím vytváří větší a další kompenzace, což vede k nejrůznějším problémům a bolestem v celém systému. Musíte pochopit, že tyto věci se nedějí ze dne na den, ale jsou to roky a desítky let opakujících se pohybových stereotypů.

Náš příběh si píše každý sám. Někdo se hýbe více, někdo zase méně, někdo se přetěžuje ve špatném tvaru víc než ten druhý apod. Příběhy se liší ale cestu k obnově máme všichni stejnou.

Mohl bych o tom psát hodiny a hodiny. Ale proč je vlastně GOATA pro všechny a není pro každého? Je to náš Blueprint pohybu, který nám dala evoluce nebo bůh (jak chcete). Je to něco, co může začít dělat úplně každý v jakémkoliv věku nebo stavu. Obtížná stránka GOATY je její náročnost a délka procesu. Za ty roky jsme si jako lidstvo doslova vytvořili apokalyptický stav skeletonu, který je různými způsoby slepen a překroucen do sebe. Logicky se to nezmění přes noc. Můžou to být měsíce až roky, pro někoho to může být i na celý život. GOATA není totiž jenom o cvičení. Je to o změně přístupu k životu, o změně pohybových návyků. O napojení se na něco, co nás nikdy nikdo nenaučil. O navnímání své kinestetické inteligence. Je to komunikace s vaším vlastním tělem, které vám přesně říká, co se reálně děje.

V procesu jsem něco přes 3 roky. Viděl jsem stovky posouzení, stovky lidí s problémy různého druhu. Všichni tito lidé byli ve špatné ose vůči gravitaci a špatně přijímali tlak do systému. Moje vlastní tělo se mi mění přímo před očima ve formách, o kterých jsem si v životě ani nedokázal představit. Už mě nezajímá, jak velký mám biceps nebo kolik potřebuju zvednout, protože tak mluví tabulky. Ale jestli se dokážu opřít do svých vlastních nohou. Nikdo mě už nedokáže přesvědčit o opaku. Vím, co cítím, a vím, co vidím na slow-mo videu.

Ve svých 33 letech se cítím lépe než ve 20. Můžu se díky tomu aktivně věnovat Jiu Jitsu, zápasit na závodech a dělat obyčejné věci.

Nemám problém být upřímný. Sám za sebe vím, jak goatu nesnáším. Hrozně mě to nebaví a je to utrpení. Vím, že to musím dělat každý den, aspoň maličko. Někdy prostě nezáleží na tom, co my chceme, ale na tom, co doopravdy potřebujeme.

Kdyby nebylo GOATY tak by pro mě jiu jitsu přestalo existovat. A ne jenom to. Procházky bez bolesti, sezení v křesle bez bodání v kyčli. Nebo si jen bezmyšlenkovitě zavázat tkaničky od bot a nezablokovat si u toho záda.

Kdybych měl napsat všechno, co se mi při procesu GOATY stalo a co jsem cítil, tak byste mi možná ani nevěřili, nebo byste ani nechtěli začít. Musel jsem pochopit, jak ukázat GOATU lidem a vím, že ji nikdy nikomu nebudu nutit. Každý si na to musí přijít sám. Já jsem pouhý průvodce na této cestě, jak sám pro sebe, tak i pro ostatní. To, co dnes cítím, je obrovský vděk, klid a pokora.

Děkuji všem, kteří jste dočetli až sem. Ať je pro vás GOATA aspoň z jednoho procenta to co pro mě.

Patrik Semerák